Souhlas pacienta musí být svobodný, srozumitelný, kvalifikovaný a informovaný. V praxi to znamená, že pacient musí být náležitě poučen, tzn. musí znát: příčinu a původ nemoci; účel, povahu, přínos, důsledky a rizika výkonu; jiné možnosti řešení (alternativy), existují-li; postup léčby, která bude navazovat; omezení a doporučení ve způsobu života, který bude následovat. Nezbytnou náležitostí každého souhlasu je datum a podpis.

Souhlas není svobodný, pokud:

• pacient souhlasil např. pod nátlakem rodiny, lékaře či byl nucen rozhodnout se ve stavu akutní bolesti a bylo možné souhlas získat dříve, než tato bolest nastala;

• pacient pouze podepsal standardizovaný formulář, (vždy mu musí předcházet rozhovor s lékařem);
• je poučení poskytováno v době, kdy si pacient myslí, že je již vše připraveno a zákrok je neodvratitelný, např. cestou na operační sál;
• byl poučen pod vlivem tlumících léků, návykových látek nebo duševní poruchy – v takovém případě pacient postrádá způsobilost souhlas či nesouhlas udělit.

Již udělený souhlas lze odvolat!

Zákon praví, že pacient může svůj souhlas s poskytnutím zdravotních služeb odvolat. Odvolání souhlasu není účinné, pokud již byl zdravotní výkon započat a jeho přerušení může způsobit vážné ohrožení zdraví nebo života pacienta. Odvolání souhlasu přitom může mít jakoukoli formu, i když je pro samotný souhlas obligatorní písemná forma. Je-li odvolání učiněno ústně, provede o tom zdravotnický pracovník záznam do zdravotnické dokumentace.

Co je to skutečně informovaný souhlas

Poskytovatel, a tím i jeho zaměstnanci (lékaři, sestry …), se přijetím pacienta do péče zavazuje pečovat v rámci svého povolání či předmětu činnosti o jeho zdraví. Péče o zdraví zahrnuje podle občanského zákoníku úkon, prohlídku nebo radu a všechny další služby, které se týkají bezprostředně ošetřovaného, a které jsou vedeny snahou zlepšit či zachovat jeho zdravotní stav. Přestože v tomto vztahu je jistě zkušenější a znalejší právě zdravotník, nic nelze až na výjimky provádět bez souhlasu pacienta (či jeho zákonného zástupce). Důvod je logický a jednoduchý, jde totiž o jeho vlastní zdraví. A proto jen on je tím, kdo finálně rozhoduje o tom, zda chce, aby mu byly zdravotní služby poskytovány, a jaké. Formy souhlasu jsou různé, v případě odběru krve platí, že pacient nastaví ruku, jindy stačí ústní souhlas, který je zaznamenán do zdravotnické dokumentace. V případě hospitalizace jde však vždy o souhlas písemný.

Pacient musí mít příležitost ptát se a porozumět

Bez dostatku informací si nepůjdete koupit ani nový telefon, natož abyste rozhodovali o svém zdraví. Poskytovatel musí pacientovi srozumitelně vysvětlit, co hodlá dělat, tedy například, v čem bude spočívat zamýšlené vyšetření. Poté ho seznámí s jeho zdravotním stavem a dalším postupem, který pro péči o jeho zdraví navrhuje. Toto tzv. poučení musí být učiněno tak, aby pacient informace o svém zdravotním stavu pochopil a také, aby porozuměl navrhovanému způsobu, účelu a nezbytnosti další péče včetně očekávaných následků i možných rizik pro jeho zdraví. Poučen musí být i ten, kdo není plně svéprávný, a to způsobem přiměřeným jeho schopnosti vysvětlení pochopit, zároveň je však nutní poučit jeho zákonného zástupce. Pacient by měl být poučen v průběhu poskytované péče kdykoli, kdy je to vzhledem k vývoji léčby třeba.

Z výše uvedeného vyplývá, že poučení se nemůže zhostit kdokoli. Tisíckrát můžeme chápat důvody, proč v některých nemocnicích přichází pacienta poučit sestra, a dokonce i to, proč v jiných pacient dostane k podpisu jen standardizovaný dokument. Ať je sestra maximálně erudovaná a dokument jakkoli podrobný, nestačí to. Sestra ani papír totiž nemohou být schopny pacienta seznámit přesně s tím, co ho čeká například při plánované operaci, jaké jsou její přínosy, důsledky, rizika, jaké jsou jiné možnosti řešení a proč je lékař nedoporučuje, co bude následovat po operaci apod. A už vůbec nejsou připraveny na případné dotazy.

Může se stát, že pacient informace o svém zdravotním stavu vědět nechce. V takovém případě se může svého práva na ně vzdát, případně může určit, které osobě mají být podány. Obě skutečnosti musí být zaznamenány, podepsány pacientem a zdravotnickým pracovníkem a být založeny ve zdravotnické dokumentaci. Vzdát se práva na podání informací však nemůže pacient, který trpí infekční nemocí nebo jinou nemocí, v jejíž souvislosti může ohrozit zdraví nebo život jiných osob.

Bez poučení je informovaný souhlas cárem papíru

Právě tento nedostatek vztahu může být příčinou naprosto zbytečných sporů vedených právníky, na které poukazoval náš lékař z konference na začátku. Pacientova představa o poskytovaných službách může totiž být úplně jiná, a to především protože dostal kusé, neúplné či dokonce špatné informace, nebo jim správně neporozuměl. A pokud z mylných představ, které si udělá, řekne půlku svým příbuzným, je konflikt často za rohem. Zákon tedy říká, že povinnost poučit pacienta a vyžadovat od něj informovaný souhlas má zdravotnický pracovník, který bude danou službu poskytovat. Zpravidla je to lékař, může to být ale například i porodní asistentka.

Jestliže je pacient nespokojený s péčí, které se mu dostalo, má právo si stěžovat – nejprve poskytovateli zdravotních služeb, s jehož péčí je nespokojen. Může přitom chtít leccos, od omluvy přes nápravu až po finanční odškodnění. Jestliže tvrdí, že nebyl dostatečně informován, je na poskytovateli dokázat, že byl náležitě poučen a jeho souhlas byl skutečně „informovaný a svobodný“. Není-li s odpovědí poskytovatele pacient spokojen, může si stěžovat dál u nadřízeného orgánu a také se soudit. V drtivé většině případů by však bylo možné sporům předejít prostým dodržováním zákona. Abychom se vyhnuli možným reakcím – ano, víme, že vytížení lékařů je enormní a že jsou rádi za každou minutu, kterou ušetří a mohou věnovat léčení pacientů. Jenže… informovat je a odpovídat jim na dotazy k té léčbě nezbytně patří.

Který lékař má na starost vyřízení informovaného souhlasu pacienta?

Kdo z lékařů by měl podepisovat informovaný souhlas pacienta s výkonem – indikující klinik (např. internista, lékař ARO, apod.), nebo lékař výkon provádějící (např. radiolog, chirurg apod.)? V našem lékařském týmu na to nemáme jednotný názor.

Informovaný souhlas pacienta má podle zákona o zdravotních službách – a rovněž i podle vyhlášky o zdravotnické dokumentaci – s pacientem podepsat ten zdravotnický pracovník, který je způsobilý k provedení výkonu, jehož se souhlas týká. Tedy nikoli ten, který ji objednal, ale ten, který ji vykonává. Samotný podpis je navíc vázán na předchozí poučení. Souhlasu tedy musí vždy předcházet rozhovor. V něm lékař má pacienta informovat o příčinách a původu problému, který bude výkonem řešen. Dále pak o účelu, povaze, přínosech, důsledcích a rizikách výkonu, o jiných možnostech řešení, o postupu léčby, která bude navazovat a o případných omezeních a doporučeních.

V případě, že pacient pouze podepsal standardizovaný formulář bez předchozí podrobné informace výkon provádějícím lékařem, není možné považovat souhlas pacienta za řádně udělený.