Pacientka absolvovala výměnu kolenního kloubu. Ani po dlouhé rehabilitaci však končetina nedosáhla potřebné hybnosti, proto byl paní proveden tzv. redres (náprava srůstů a uvolnění). Při zákroku však došlo k naštípnutí stehenní kosti. Podle lékařů jde o nejčastější komplikaci při tomto výkonu, zvláště je-li prováděn s delším odstupem od první operace. Pacientka si však stěžuje, že nebyla o tomto riziku poučena. Nakolik je nebo není v právu?

Podle zákona o zdravotních službách a občanského zákoníku lze zdravotní služby pacientovi poskytnout pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem (až na výjimky, kdy tento souhlas vzhledem ke stavu pacienta získat nelze, což není náš případ). Ze zákona tedy vyplývá jednoznačná povinnost ošetřujícímu lékaři řádně pacientovi zákrok popsat, vysvětlit, jak bude takový zákrok probíhat, v čem spočívá a to včetně rizik a důsledků zdravotního výkonu, které jsou s tímto zákrokem spojeny. Informovaný souhlas by měl také obsahovat informaci, zda existuje nějaká jiná alternativa či více alternativ kromě navržené zdravotní služby, které by bylo možno v daném případě pro léčbu pacienta uplatnit, jaký je jejich možný přínos, důsledky a  rizika. Pacient by měl být poučen o možnosti sám si zvolit vhodnou alternativu. Konečné rozhodnutí je totiž na něm. Právě proto je zcela zásadní, zda je pacient řádně poučen. Podle zákona je totiž zohledněna situace, kdy – kdyby pacient obdržel všechny informace, na které měl právo – by býval nedal k zákroku souhlas.

Informovaný souhlas je nutno udělit zvlášť ke každému individuálnímu zdravotnímu zákroku. Pokud tedy paní udělila souhlas s první operací, na redres se již nevztahoval. Lez namítnout, že paní mohla udělit souhlas pouze ústní, protože písemné být nutně nemusel. Jak tedy tuto situaci vyřešit? Podle stanoviska Nejvyššího soudu České republiky je to právě poskytovatel zdravotních služeb, který je povinen prokázat, že pacient náležité informace obdržel.

V případě zdravotních zákroků, kde poskytovatel zdravotní služby rozhodne poskytovat informace pacientovi pouze ústně, se v praxi informovaný souhlas zapisuje alespoň do zdravotnické dokumentace formou „Pacientovi byly poskytnuty potřebné informace a vyslovil svůj informovaný souhlas“. Tento zápis pacient nepodepisuje, ale měl by být ve zdravotnické dokumentaci prakticky u každého zdravotního výkonu či zdravotní služby obsažen.

Z lékařské závěrečné zprávy, kterou Kanceláři Ombudsmana pro zdraví pacientka poskytla, však nevyplynulo, že by k poučení došlo. Lze se domnívat, že ošetřující lékař porušil svou povinnost a zasáhl tak do práva pacientky na poskytnutí informací. Proto je oprávněna domáhat se náhrady porušení svých práv. Důležitou roli v tom hraje i fakt, že vedení zařízení, s nímž pacientka vede spor, tvrdí, že „Zlomení, případně naštípnutí stehenní kosti je nejčastější komplikací výkonu.“. Právě o takových rizicích, které jsou běžné, je nutno vždy bez výjimky pacienta předem informovat.