Jsou rodiče, kteří v obavách z možných nepříznivých zdravotních důsledků vakcín, porušují zákon o veřejném zdraví a odmítají nechat své děti očkovat v právu? Ústavní soud přece potvrdil, že povinné očkování protiústavní není. Jeho cílem je totiž legitimní ochrana veřejného zdraví.

„Předpokladem pro imunizaci společnosti je však sdílená odpovědnost všech jejích členů a sociální solidarita podstoupit vědecky minimální riziko,“ konstatoval MUDr. Martin Jan Stránský, ředitel Kanceláře Ombudsmana pro zdraví. Neochota jej podstoupit znamená na jedné straně čerpat výhodu z úspěchů povinné vakcinace ostatních, na druhé straně však i zvýšení rizika šíření nemocí, které lidstvo v současné době „drží na uzdě“. Jedinec odmítající očkování se totiž jen sotva může absolutně izolovat od společnosti.

I přes rozhodnutí ústavního soudu však diskuse neutichly, mnoho rodičů s ním nesouhlasí. „Hlavní problém je v tom, že veřejnost, obzvlášť rodiče, není dostatečně informována ministerstvem zdravotnictví či státem o výhodách očkování a o tom, že ty skutečně vážné nežádoucí reakce jsou naprostou raritou. Oproti tomu stojí agresivní lobbování farmaceutických firem na jedné straně a nefundované bulvární reportáže k očkování na druhé,“ podotkl M. J. Stránský.

Emoce by měly být nahrazeny rozumem

Hlavním argumentem pro zavedení dobrovolného očkování, který rodiče prezentovali mimo jiné na nedávném semináři pod záštitou Zdravotnického výboru Poslanecké sněmovny PČR, je to, že především oni mají právo zvážit, co je pro jejich děti nejlepší. Neodmítají očkování plošně, ale žádají kvalitní vědecké zhodnocení rizik, odůvodnění a vysvětlení očkování ze strany lékařů. Jako problém vidí, že 95 procent studií je financováno výrobci vakcín. Neexistují podle nich ani nezávislé zdroje, které by porovnávaly v mezinárodním měřítku celkové zdraví očkovaných či neočkovaných dětí. „Na jedné straně je třeba vzít v potaz, že účinnost očkování je historicky a statisticky prokázána. Na druhé straně je právě velice důležité zlepšit komunikaci úřadů a odborníků s rodiči, kteří mají nedostatek informací a přirozený zájem chránit své děti. A právě proto je nutné jim předkládat seriózní argumenty o tom, proč právě očkování podporuje tento jejich zájem, nikoliv ho ohrožuje. Souvislosti mezi autismem, alergií, astmatem, autoimunní onemocněním a očkováním nebyla nikdy žádnými vědeckými studiemi prokázána,“ upřesnil ředitel Kanceláře Ombudsmana pro zdraví.

Tlak a absence alternativ přiostřuje spor

I přes to se rodiče často odvolávají na práva rozhodovat o zdravotnické péči svých dětí a chtějí možnost výběru. Z veřejného zdravotního pojištění je totiž v současnosti hrazena pouze určitá vakcína od konkrétního výrobce. Vakcíny jiných výrobců nejsou hrazeny ani částečně. Tento přístup je kontroverzní především z hlediska míry ovlivnitelnosti a prostoru pro manipulaci ze strany farmaceutických společností. A navrhovanou novelou má ještě dojít k dalšímu zpřísnění sankcí za odmítnutí očkování a těchto vylučovacích podmínek. Často rodiče také upozorňují na to, že k individuálnímu očkovacímu plánu, který dnes zakotvuje pouze vyhláška, nikoliv zákon, lékaři často přistupují zdrženlivě.

Otázkou ovšem je, jestli tento postih nezpůsobí jen primární represi bez jakéhokoliv systémového řešení. Dalším problémem je, že existují lékaři, kteří s plošným povinným očkováním na základě svých zkušeností a vědeckého přesvědčení nesouhlasí a dětem, jejichž rodiče ho odmítají, prostě dají do průkazu razítko jen tak. „Tento jev, kdy se v praxi hledá způsob, jak obejít zákonné pravidlo, není nepochybně žádoucí dnes ani v budoucnu,“říká MUDr. Stránský.

Jak děti očkují jinde?

Podle dostupných údajů Evropské unie (2010) a veřejně přístupných údajů zveřejněných Českou vakcinologickou společností je ve Francii povinné očkování proti třem nemocem, a to proti záškrtu, tetanu a dětské obrně, v Itálii navíc ještě proti hepatitidě B. Itálie je ovšem známá možností trestně-právně postihnout rodiče neočkovaných dětí. Na rozdíl od nás však například v již zmíněné Francii stát garantuje odškodnění v případě, že způsobí újmu na zdraví. Právě to doporučil českým zákonodárcům v lednu letošního roku i ústavní soud.

Ve Velké Británii je očkování dobrovolné, ovšem důkladně doporučované, hrazeno je ale z veřejných prostředků. Lékař v praxi řádně rodiče poučí o následcích a rizikách a ti se pak rozhodnou, zda dítě očkovat nechají či nikoliv. Stejná praxe je i v Německu a Rakousku. I přesto je proočkovanost vysoká. Stejně k problematice přistupuje Švédsko, kde mají lékaři ze zákona povinnost nabízet a doporučovat očkování. Z třiceti evropských států je zákonem stanovená povinnost v deseti.

Podíváme-li se dál, tak podle veřejně dostupných zdrojů v USA proočkovanost kontrolují dokonce i při nástupu na vysokou školu a platí i pro zahraniční studenty. Austrálie podpořila proočkovanost systémem výhod pro rodiny, které své děti nechaly očkovat. Zároveň ovšem podmínila očkováním jejich docházku do školních zařízení. K podobné regulaci se přiklonila i Kanada.

Očkování je tak oblastí, na které se zcela jasně podepisuje nesystémovost českého zdravotnictví, která narušuje nejen vztahy mezi všemi jeho složkami (stát – pojišťovny – lékaři – občané), ale vede k opačnému efektu, než je původním smyslem. Zatímco ještě před pěti lety bylo proočkováno 83 procent českých dětí, dnes je to podle České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně jen 75 procent. Zatímco v době, kdy se o očkování staral stát, bylo na něj podle hlavního hygienika Vladimíra Valenty  ze státního rozpočtu vynaloženo zhruba 800 milionů korun, v loňském roce už se suma, kterou musely najít na účtech zdravotní pojišťovny, vyšplhala k jedné miliardě. Zásadním jádrem problému pak je naprostá absence a nekoncepčnost komunikace mezi ministerstvem zdravotnictví a občany projevující se v důsledku i ve snížené důvěře pacientů k lékařům. Není tedy divu, že ve státech, kde komunikace funguje, je proočkovanost vyšší, a to i přesto, že zde je méně povinného a více doporučeného očkování.