1.     Definice profesního standardu

Článek 4 Úmluvy o biomedicíně stanoví, že jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví, včetně vědeckého výzkumu, je nutno provádět v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy. Co je považováno za standardy, samotný text úmluvy neuvádí. Podrobnosti k tomuto požadavku však obsahuje vysvětlující zpráva k Úmluvě o lidských právech a biomedicíně, která říká, že všechny zákroky se musí provádět v souladu s platným právem obecně, jak je doplněno a rozvíjeno profesními pravidly. V některých zemích mají tato pravidla formu profesního etického kodexu (vypracovaného státem nebo profesními organizacemi), jinde formu disciplinárního kodexu lékařů, zdravotnické legislativy, lékařské etiky, nebo jakýchkoli jiných prostředků zaručujících práva a zájmy pacientů.

Náplň profesních standardů povinností a pravidel chování není ve všech zemích identická. Tytéž lékařské povinnosti se mohou v jednotlivých společnostech lišit. Ve všech zemích však platí základní zásady řádného výkonu lékařského povolání. Profesní úroveň a kvalifikaci, kterou lze očekávat od profesionálních zdravotnických pracovníků při výkonu jejich povolání, určuje současný stupeň vývoje oboru. Sledováním pokroku v medicíně se tato úroveň mění s novým vývojem, přičemž se vylučují metody, které již neodpovídají současnému stavu oboru. Připouští se však, že profesní standardy nepředepisují nezbytně jeden způsob jako jediný možný: uznávaná lékařská praxe může totiž připouštět několik možných způsobů zákroku a ponechává tak určitou volnost ve volbě metod a technik. Dále se musí konkrétní průběh úkonu posuzovat pod zorným úhlem specifického zdravotního problému, na který upozorňuje dotyčný pacient. Zvláště pak musí zákrok splňovat kritéria relevance a přiměřenosti mezi sledovaným cílem a použitými prostředky.

Z uvedeného je tedy zřejmé, že článek 4 Úmluvy nespatřuje v profesních standardech přesně daná pravidla, jak v jednotlivých případech postupovat, ale za profesní standardy považuje to, co lékařská věda označuje jako postup odpovídající dosaženým poznatkům lékařské vědy – tedy postup lege artis.

Zákonnou definici pojmu lege artis najdeme v ust. §4 odst. 5 zákona o zdravotních službách, který stanoví, že „náležitou odbornou úrovní se rozumí poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti.“

2.     Závaznost profesních standardů

Lékař je povinen se při léčbě pacienta řídit obecně závaznými právními předpisy, zejména zákony a podzákonnými právními předpisy vydanými na základě zákonného zmocnění. Je rovněž povinen řídit se závaznými stanovisky České lékařské komory vydanými na základě zákonného zmocnění. Všechny ostatní „standardy“ mohou mít pouze povahu doporučeného postupu, který není pro lékaře závazný a lékař může zvolit i jiný uznávaný postup. Vydání jakýchkoli závazných standardů, jako jediného možného správného způsobu léčebného postupu, není obvyklé a lékař musí mít možnost přihlížet k individualitě pacienta a v odůvodněných případech volit jiný postup, případně volit ze dvou či více uznávaných postupů. Doporučení odborných společností ČLS JEP, lékařských fakult, nebo dalších odborných autorit, mají však váhu a je k nim přihlíženo při posuzování správnosti či nesprávnosti odborného postupu lékaře, proto je třeba vždy tato doporučení brát v úvahu.