Pokud je pacient (případně zákonný zástupce, osoba blízká v zákonem stanovených případech nebo osoba zmocněná) nespokojen s chováním lékaře nebo jeho přístupem, považuje podávané informace za nekvalitní, nebo má dokonce podezření na zanedbání péče, případně na pochybení při operacích, může si stěžovat. Prvotně je vždy nejlepší pokusit se vyřešit problém přímo s dotyčným lékařem či jeho nadřízeným. Pokud to není možné, nebo to k ničemu nevede, lze podat oficiální stížnost.

Stížnost se podává u:

Stížnost k veřejnému ochránci práv

 Působnost Veřejného ochránce práv je vymezena v ust. §1 zákon o veřejném ochránci práv. Ten stanoví, že Veřejný ochránce práv má působit k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených v tomto zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívat k ochraně základních práv a svobod. Jeho působnost se vztahuje na ministerstva a jiné správní úřady s působností pro celé území státu a správní úřady jim podléhající.

Veřejný ochránce práv tedy není oprávněn prošetřovat postup poskytovatelů zdravotních služeb a posuzovat správnost konkrétních medicínských postupů lékařů. Veřejný ochránce práv může být nápomocen teprve v případě nespokojenosti s postupem správního úřadu (tzn. ministerstva nebo krajského úřadu) při šetření stížnosti.

Pokud tedy správní úřad postupoval při vyřizování stížnosti v rozporu s právními předpisy či principy dobré správy, popřípadě je nečinný, je zde možnost obrátit se podnětem na veřejného ochránce práv. Je třeba zdůraznit, že ochránce může přezkoumat pouze postup úřadu, nikoliv poskytovatele zdravotních služeb, samotných zdravotníků či České lékařské komory.

K podnětu Veřejnému ochránci práv je potřeba doložit kopii odpovědi úřadu na stížnost. V ideálním případě i kopii vlastní stížnosti. Kopie nemusejí být úředně ověřeny. V podnětu je dále potřeba uvést, v čem nespokojený osobně spatřuje pochybení úřadu.

Soudní řešení 

Na soud se poškozený pacient zpravidla obrací až ve chvíli, kdy není spokojen s pokusem o mimosoudní vyrovnání. Např. pokud požaduje náhradu újmy a nepodařilo se mu s poskytovatelem zdravotních služeb dohodnout. V takovém případě lze podat občanskoprávní žalobu.

Někdy může být pochybení konkrétního zdravotníka nebo zdravotnických pracovníků natolik závažné, že by se mohlo jednat o trestný čin (zejména ublížení na zdraví podle § 146 trestního zákoníku). Pak je možné podat trestní oznámení Policii ČR nebo státnímu zastupitelství.

Mediace – mimosoudní řešení sporů

Využití mediace ve zdravotnictví je vhodné k řešení neshod mezi pacienty a lékaři či poskytovateli zdravotních služeb, a to zejména v situaci, kdy újma na zdraví a odpovědnost za ni je nepochybná. Mediace může v relativně krátkém čase přispět ke konsenzu o  poskytovaném zadostiučinění pacienta. Neodehrává se před soudem, není veřejná a obě strany vyjde levněji. Je prováděna důvěrně za účasti nestranného a nezaujatého zapsaného mediátora, kterého si obě strany vyberou a kterému uhradí jedna nebo obě strany dohodnutou odměnu.  Mediátor není stranám nadřazen jako soudce, ale je aktivním účastníkem řešení sporné záležitosti. Jeho úkolem je pomáhat stranám najít takové řešení jejich problému, s nímž budou obě spokojeny. Pacient se může obrátit také na nějaké z mediačních center (např. Asociace mediátorů České republiky, v seznamu mediátorů Ministerstva spravedlnosti ČR nebo Unie pro rozhodčí a mediační řízení ČR).

Mediace je dobrovolný proces. Nelze k ní, na rozdíl od soudního řízení, druhou stranu donutit. Na řešení sporu mediací se obě strany musí dohodnout.

Právní prameny: