Asi jen málokoho by na první pohled napadlo, jak kontroverzní téma může být porod. Nejen, že jde o otázku počátku života jako takového, ale také o hledisko střetu svobody matky na autonomní rozhodování, ochranu její osobní integrity a práva nenarozeného dítěte na život a zdraví.

Zásah do práv matky
Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí I. ÚS 1565/14 během března letošního roku rozhodoval o situaci, kdy lékař při porodu přistoupil k několika zákrokům, které ohrozily život matky. Senát Ústavního soudu ČR vyjádřil své obiter dictum[1], když poměřoval přiměřenost takového zásahu. Při své úvaze vycházel z Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, jíž je ČR vázána. Její čl. 8 stanoví, že zákrok lze poskytnout i bez souhlasu pacienta, pokud je nezbytný pro zdraví osoby a příslušný souhlas nelze vzhledem ke stavu nouze řádně získat. Jako problematické však ústavní soud chápal, že zákrok v tomto případě nebyl nezbytný pro zdraví matky, nýbrž pro zdraví jejího nenarozeného dítěte. Senát se tedy zabýval otázkou, zda legitimním zájmem pro omezení práva matky na rozhodování a ochranu její integrity může být ochrana zdraví a života jejího dítěte. A to dítěte ještě nenarozeného – tedy individua, které dle zákona ještě není subjektem práv. Soudci ÚS ve svém obiter dictu uzavřeli, že článek 26 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně ovšem stanoví, že ani práva na základě této Úmluvy nejsou absolutní. V kontextu demokratické společnosti ve veřejném zájmu je možné je omezit. Veřejným zájmem je podle soudců chápána veřejná bezpečnost, ochrana veřejného zdraví, práv a jiných svobod.

Ústavní soud se v tomto případě i v souvislosti s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva přiklonil k tomu, že ač nenarozené dítě bezprostředně před porodem není ještě subjektem práv, a tudíž je to z formálního pohledu matka, jež má právo o porodu rozhodovat, je z hlediska morálních hodnot a zásad právního řádu demokratického státu nutno chránit život a zdraví takového nenarozeného dítěte.

Co je přiměřené?
Senát ovšem judikoval, že omezení práv matky musí být přiměřené. Test proporcionality v tomto smyslu vymezuje ustálená judikatura Ústavního soudu ČR. Podle soudců musí být zejména tento zásah způsobilý dosáhnout sledovaného cíle – tedy být vhodný pro ochranu zdraví či života dítěte. Dále tohoto cíle nemůže být dosaženo jiným způsobem – neexistuje tedy jiný způsob, který by za stejných okolností mohl dosáhnout stejného výsledku. A v neposlední řadě tento zásah musí být vyvážen významem sledovaného cíle – nelze tedy ad absurdum matce způsobit smrt proto, aby její dítě přežilo.

Senát ústavního soudu ve svém obiter dictu tedy uzavřel, že nedotknutelnost matky v podobě její fyzické integrity, jejího práva odmítnout některý lékařský zákrok či neudělit informovaný souhlas, lze omezit, pokud je vysoká pravděpodobnost, že život a zdraví plodu je bezprostředně ohroženo a provedení zákroku je přiměřené záchraně života a zdraví nenarozeného dítěte. Dále uvedl, že pokud by ovšem tyto zákroky nebyly přiměřeně nutné k ochraně zdraví a života plodu při porodu a matka by souhlas se zákrokem neposkytla, došlo by k porušení jejích osobních práv.

Názor z pohledu právní teorie

• Vedle výše uvedeného obiter dicta senátu Ústavního soudu ČR je nutno pro srovnání postavit i názory dosavadní ustálené právní teorie.
• Již dříve totiž proběhla odbornou veřejností diskuze, jež je pro vyřešení otázek střetu práv matky – rodičky a dítěte při porodu zásadní. Jedna se zejména o definici momentu, kdy se plod stává dítětem, a tedy i subjektem práva.
• Judikatura Nejvyššího soudu ČSR[2], na níž se již koncem 90. let odvolávala odborná veřejnost[3], totiž určila, že za živého člověka, tedy za subjekt práva, je možno považovat pouze živě narozené dítě, přičemž „za narození živého dítěte lze považovat úplné vypuzení z těla matky bez zřetele na délku trvání těhotenství, které po tomto vypuzení dýchá nebo projevuje jiné známky života“[4]. Tedy dosavadní právní teorie se povětšinou shoduje na závěru, že narozením je úplné oddělení dítěte od těla matky, nikoliv počátek porodu.

Zde uvedené závěry o vzniku subjektivity člověka mají pak i zásadní dopad na posouzení střetu práv matky a dítěte při porodu.

Ve světle této teorie působí judikát senátu Ústavního soudu ČR přinejmenším překvapivě. Bude tedy zajímavé do budoucna sledovat, jakým směrem se bude rozhodovací praxe soudů vyvíjet, a to i vzhledem ke stále živé diskuzi týkající se domácích porodů a práv rodiček.

Článek vyšel v Právním prostoru