Každý třetí zdravotník trpí syndromem vyhoření nebo je jím alespoň silně ohrožen. Další skupina pak pociťuje velkou únavu, což je cesta k vyhoření. Důvod? Syndrom vyhoření je tzv. diagnóza z práce, udolá každého, kdo je pod dlouhodobým tlakem. A to je vlastně každý zdravotník. V rozhovoru na DVTV to uvedla psycholožka Veronika Ošťádalová.

V žádném případě neznamená, že každý, kdo trpí v práci dlouhodobým stresem a je unavený, musí nutně trpět syndromem vyhoření. Popsat příznaky není právě jednoduché, protože se navzájem prolínají a doplňují. A navíc burn-out syndrom může přicházet po krůčcích dlouhé měsíce. Fyzicky jej lze označit jako stav extrémního vyčerpání, absence energie a nálady, která se neobnoví ani po dobrém vyspání či víkendovém odpočinku. Z psychické stránky jde o dlouhodobou demotivaci, pocity prázdnoty, neužitečnosti, apatie, ztrátu empatie či také zvýšenou popudlivost.

Z velkého nadšení do stavu, kdy vy už nejste vy

Vše většinou začíná nadprůměrným pracovním nasazením. Máte spoustu velkých očekávání, snů a přesvědčení, že jich dosáhnete. Přeceňujete své možnosti a síly, snažíte se být absolutně dokonalí a hýříte optimismem. Jenže pak postupně poznáváte, že vaše nasazení nepřináší očekávaný výsledek, práce není tak oceňována, jak jste chtěli, a nevynáší vás na horu úspěchu. Přicházejí první konflikty v zaměstnání a někdy i v rodině. Také se mohou projevit první tělesné příznaky, jako jsou bolesti hlavy či poruchy spánku. Domníváte-li se totiž, že burn-out syndrom je pouze záležitost psychiky, mýlíte se. Často je spojen i s bolestmi svalů, zad, s vysokým krevním tlakem, větší náchylností k infekcím a náhlým přibýváním na váze nebo naopak hubnutím.

V další fázi přichází obrat, nadšení a sny uvadají, už vás vaše práce netěší a pro okolí můžete být nezvykle zamlklí. City jsou jakoby otupělé, v duši se usadí pocit prázdnoty a ztrácíte schopnost hodnocení toho, co prožíváte. Přestanete si vážit sami sebe, jste negativní k práci o okolnímu dění. Bohužel s takovým postojem si asi jen těžko uvědomíte, že jste vyhořeli. To je spíš úloha ostatních – rodiny, ale i kolegů, kteří se s vámi den co den potkávají a musí vidět, že se s vámi něco stalo a „že to už prostě nejste vy“.

Pro pacienta i systém je vyhoření zdravotníků nebezpečné!

Vyhořelý člověk trpí frustrací, je apatický a jediné po čem touží, je mít už konečně klid. Jeho motivace se změnila. Nemá potřebu se s vámi vidět a řešit vaše problémy. Není ani ochotný vás poslouchat. Pokud se v tomto stavu ocitne zdravotník, může to být pro pacienta nebezpečné. Podle Veroniky Ošťádalové vás takový lékař bude chtít posílat na všechna možná vyšetření jen proto, aby vykazoval nějakou činnost a byl ekonomicky úspěšný. To je neefektivní nejen pro pacienta, ale i pro zdravotnický systém, protože vyšetření jsou drahá.

Výzkum, který byl uskutečněn v roce 2013, vykázal velmi podobná data, která platí dnes. To znamená, že se nic nestalo a nenabízí zdravotníkům čas potřebný k regeneraci, a tím i k účinné prevenci syndromu vyhoření. Podle slov psycholožky Ošťádalové by tlak na změnu měli vyvíjet i sami ředitelé zdravotnickým zařízením, protože je v jejich zájmu, aby nepřišli o své „špičky“.

Rozhovor Daniely Drtinové (televze DVTV) s psycholožkou Veronikou Ošťádalovou.